galerie

DANUŠE MARKOVOVÁ

vernisáž výstavy obrazů v Galérii F v Žilině

04.05.2023

vernisáž výstavy obrazů v Lašském muzeu v Kopřivnici

24.02.2023

„Realismus není moje parketa,“ říká o své tvorbě malířka Danuše Markovová

Malířka Danuše Markovová při vernisáži své kopřivnické výstavy, na které spolupracovala s kunsthistoričkou Gabrielou Pelikánovou (v pozadí). Foto: D. Macháček

Ještě víc než měsíc budou ve výstavních prostorách Lašského muzea k vidění obrazy malířky Danuše Markovové. Výstava nazvaná podle jednoho z pláten Nevšední rozlet je výběrem jejích prací z poslední doby a zároveň jde o výstavu, kterou autorka v roce svých kulatin tak trochu bilancuje a zároveň i představuje své životní krédo. „Šedesátka je takové šílené číslo, tak jsem si řekla, že ho nesmím vnímat nijak negativně, a naopak se chci snažit v ubíhajícím čase udělat co nejvíc. Takže jsem si sama sobě nadělila do života nevšední rozlet,“ říká v úvodu rozhovoru pro KN Danuše Markovová.

Jaká byla vaše cesta k výtvarné tvorbě?

S bratrem jsme byli od malička kreativní. Vyráběli jsme si loutkové divadlo, malovali kulisy, hrací karty a podobně. On pro mě byl v tomto ohledu vždy vzorem. Někdy ve 12 letech dostal plátno a malířské barvy v dřevěném kufříku a já mu to hrozně záviděla. To, že jsem ho viděla vždycky malovat, budilo touhu po výtvarné tvorbě i ve mně. Ostatně bratr byl tím, kdo mě připravil na přijímačky na pedagogickou fakultu. Brzy jsem se vdala, a tak jsem se vydala cestou studia výtvarky právě na pedagogické fakultě a nešla jsem studovat akademii přesto, že touha být volně tvořícím umělcem ve mně asi vždycky byla. Různé životní okolnosti způsobily, že cesta k realizaci tohoto snu nebyla úplně přímá. I když jsem se profesně stala učitelkou, stále jsem měla potřebu tvořit. Věnovala jsem se například tkaní a tvorbě textilních reliéfů i drobných módních doplňků. Kolem čtyřicítky jsem se snažila značně si snižovat úvazek ve škole a raději se více zaměřit na volnou tvorbu. Kolem roku 2004, když zemřel bratr, mě přizvala skupina In signum na první výstavu. Tehdy jsem velice plaše přinesla dva obrazy a svou první kolektivní výstavu. Do té doby jsem tvořila hlavně pro sebe do šuplíku.

Když jste se začala více věnovat volné tvorbě, bylo od začátku jasné, že určující bude právě malování?

Jsem člověk, který musí neustále zkoušet něco nového. Nikdy mě nebaví dlouho jít vyšlapanou cestou. Proto i v malbě stále hledám nové možnosti vyjádření.

Jak se to hledání projevuje?

Hledám ideální námět, formát i techniku pro to, abych co nejlépe vyjádřila to, co mám zrovna potřebu sdělit, když mě nečekaně něco osloví. Velkou motivací k tvorbě pro mě byly účasti na různých uměleckých plenérech. Když člověk vidí tvořit umělce, často zcela odlišnými postupy, je to velmi inspirující. Má tvorba se vyvíjí dosti živelně, vždy potřebuji vnitřně cítit posun. Dokud jej vnímám, tak je to fajn, protože to znamená, že mám asi ještě co sdělovat, anebo i sama v sobě uskutečnit určitou konfrontaci. Malování je pro mne dialogem a zároveň i cestou, jak se vypořádat s věcmi, které mě trápí, ať už je to ekologie, válka nebo to, jaký svět po sobě zanecháme pro naše děti.

Když se postavíte k malířskému stojanu, máte už jasnou představu o tom, jak bude vypadat výsledný obraz, nebo se to v průběhu tvorby mění?

Vždycky mám jistou představu. Například barevnost a náladu hodně ovlivňuje i to, jak je zrovna venku. Když je pošmourno, tak tomu odpovídají i barvy na plátně, a kdo mou tvorbu zná, určitě může vysledovat třeba i jistou spojitost s jednotlivými ročními obdobími. Na jaře mám paletu živější, v zimě zase monochromatičtější. Barevnou představu o obraze mám, ale jasný výsledek se ukáže až v procesu malby. Ráda dávám do kontrastu geometrii prostoru s organickou hmotou. Podvědomě do svých prostorů vkládám i ptáčky, hmyz, rostliny a podobně. Obraz mě natolik vtáhne, že jsem sama kolikrát překvapena, co se na něm vyrojí. Snažím se ale, aby mé obrazy působily příjemně.

Máte tedy ambici, aby obraz na diváka působil příjemně?

Když se potřebuji vymalovat z něčeho nehezkého, tak to samozřejmě příjemné být nemusí. Příjemná by ale i v těchto případech měla být forma, ta musí mít svou kulturu, i když obraz zpracovává nepříjemné věci.

Tvoříte většinou abstraktní kompozice, ale zároveň se v nich občas objevují i realistické prvky. To je záměr?

Já bych řekla, že to často ani nevím. Ptáci nebo alespoň křivky těch ptáčků se mi v poslední době v obrazech často objevují a jsou možná nějakým odrazem obecné lidské touhy po svobodě. Rozhodně nechci polopatisticky namalovat něco, co by bylo okamžitě k poznání. Realismus není moje parketa, vždycky jsou to spíš náznaky. Například ve strukturách. Nikdy nemaluji podle reálné předlohy. Když mě něco zaujme v přírodě nebo interiéru, tak si to nafotím, pečlivě pozoruji, ale při samotném procesu malování těchto obrazů už nepoužívám a raději se řídím vnitřní intuicí a pamětí.

Když o tom mluvíte, jaké jsou vaše hlavní inspirační zdroje?

Je to hlavně příroda, dříve to byla i industriální architektura, která vycházela z mých ostravských kořenů. Vzpomínám si, že už jako malá jsem měla husí kůži, když jsem v tramvaji projížděla okolo vysokých pecí. Nicméně i industriální tematiku jsem si značně poetizovala. Dnes bych to téma možná už uchopila surověji. Já bych řekla, že často ani nevím, odkud inspirace přišla. Je to velmi intuitivní.

Většina vašich obrazů je spíš většího formátu, čím to je?

Úplně malé formáty jsem nikdy moc nemalovala, ale je pravdou, že v poslední době se formáty mých obrazů zvětšují. Patrně potřebuji více prostoru, na kterém bych se mohla lépe vyjádřit. Obrazy teď mají větší dynamiku a silnější výpověď.

V minulosti jste vydala dětskou knížku, kterou jste sama napsala a ilustrovala. Nyní prý pracujete na dalších pohádkách, v jaké je tento projekt fázi?

Zatím pouze v počáteční. Tři pohádky mám již napsané i zrevidované, a dokonce s nimi stále souzním, i když jsem je psala před dvěma lety. Další dvě mám rozepsané, ale na pohádkovou knížku by jich bylo zapotřebí alespoň deset. Mezitím hledám způsoby, jak je ilustrovat, ale zatím mě čas netlačí. Na knížce pracuji jen tehdy, když mám opravdu chuť, takže patrně uplyne ještě mnoho vody, pokud bych se rozhodla ji někdy vydat.

Jak produktivní jste umělkyní?

Rozhodně nejsem ten typ, abych chrlila jedno plátno za druhým. Když maluji obraz, tak to trvá třeba měsíc. Baví mě na tom pracovat, rozvíjet do hloubky to, co už vzniklo a "hrát si s detaily". Dřív jsem pracovala v určitých cyklech, ale už to tak úplně nyní není. Pracuji s podobnými prvky, ale nemusí to být vždy stejné téma. Vnímám to tak, že se prostě v danou chvíli potřebuju vymalovat z něčeho, co mě trápí, nebo naopak z něčeho, co mi dělá radost.

V případě nekonkrétních námětů je zajímavá i otázka pojmenovávání obrazů. Vznikají názvy vašich děl v době, kdy se k jejich vytvořené rozhodnete, nebo až po dokončení?

Studovala jsem nejen výtvarku, ale i český jazyk, takže k psaní mám blízko. Možná i proto mě název napadne většinou už v průběhu malování. Občas jsem udělala i to, že jsem k obrazu připojila nejen název, ale i delší text, který plynul paralelně s malbou. Jsem ráda, když lidé o mých obrazech mohou přemýšlet a třeba je i posunou někam jinam než já. Lidé mé obrazy často interpretují jinak. Obraz by měl člověkem nějak zahýbat, měl by v každém divákovi něco evokovat, ať už pocity, nebo něco, co sám prožil.

David Macháček, 16.3.2023